Za nevlídného zimního večera jsem koukl do prastarých kronik ORCUSu, na doby, kdy ještě nikdo neměl tušení, že do propastí a jeskyní budeme lozit vystrojeni výrobky Petzl, Kong, Climbing Technology ….

Kdy kromě horolezeckého lana z Bolatic, konopných smyček a prsního úvazku, smotaného z kousku lana, jsme neměli nic. Ale byly propasti hlubší než 100 metrů (tehdy na počátku sedmdesátých let u nás v Československu). A my jsme chtěli do nich sestupovat a také z nich vystoupit.

A kam jinam do propastí, než do Slovenského krasu. Na Plešivec a Silickou planinu. Tou nejčastěji navštěvovanou, tréninkovou lokalitou se stala, jak jinak než propast Zvonica. Až mne dnes mrazí, když se dívám a čtu, jací jsme byli „ blázni a šílenci“.

Zvonica – rok 1976. Jedno lano z Bolatic, tři konopné !!! prusíky na výstup, smyčka místo sedačky, karabinu z NDR na slanění.

 

Zvonica, Diviača propast, Peňažnica…. – rok 1977. To se nám do ruky dostal nějaký španělský časopis a v něm byly fotografie o sestupu do nějaké propasti v Pyrenejích a na nich speleolog, který se spouští na nějakém zařízení, o které jsme slyšeli, ale do té doby nikdy neviděli. A tak jsme se podobné pokoušeli vyrobit. A tak vznikl náš první český „Petzl“. Pevné, mohutné mosazné bočnice a velké ocelové kladky, které, jak jsme po mnoha pokusech pochopili, nesmí být otočné. Přibyla sedačka z autopopruhů a první prototypy „bogibsů“, které na zabahněných lanech tak klouzaly, že jsme na tak na horu stejně prusíkovali.

 

Nová technika speleoalpinismu nastupuje, ale přesto každý jeskyňář, musel zvládnou i techniku prusíkování. A tak se  trénovalo třeba i v propasti „Macůška“ (Hranické propasti). A 60 metrů na prusíkách bez sedačky (!) je dost.

 

A co záchrana v jeskyni, když ještě neexistovala ani ČSS, ani speleologická záchranka? A speleologické kluby ani o sobě mnohdy nevěděli. Tak jsme si to vyzkoušeli v roce 1978 v Kněhyňské propasti. V pseudoukrasové lokalitě, hluboké 57 metrů, kde to zkoušet přešla chuť Horskou službu, hasiče a nedávné historii, blahé paměti Matesa i speleogickou záchranku.

To při jedné normální akci se domluvil pouze Pepa s Petrem, že ten „spadne z jednoho skalního stupně a zlomí si ruku a nohu“. A také se tak stalo. V podzemí asi 8 jeskyňářů, najednou křik, rachot padajících kamenů a Petr leží pod spadající vodou a naříká bolestí. A jak zafixovat a znehybnit ty „zlomené“ končetiny? Z povrchu několik větví a smyčky. Více u sebe nemáme. Pak už transport na povrch. Nejdříve vertikálou 12 metrů, kdy Petr při vytahování vydatně pomáhal zdravou rukou a nohou. Horší to bylo „plazivkami“ a úzkými, lomenými úseky. Po dvou hodinách je na povrchu. Nyní zbývá transport na Pustevny (asi 3 km). Na zádech kamarádů, na provizorních nosítkách…až tam se teprve přiznává, že kromě natlučeného zadku při fingovaném pádu mu nic není. To ale pak musel fakt rychle utíkat, aby mu něco kamarádi doopravdy nezlomili.

 

 

….. a na Kněhyni do Kněhyňské jeskyně se chodilo i bez běžek, skialpů či sněžnic…a když bylo třeba, tak se tam i nocovalo… a to ještě nebyly karimatky.