HISTORIE SPELEOLOGICKÉHO KLUBU ORCUS

Dnes Základní organizace České speleologické společnosti ORCUS Bohumín- ale jak vlastně vznikla a kdo ji založil. Na to by se možná jednou zapomnělo, a tak snad následující řádky a fotografie to těm starším připomenou a těm mladším prozradí.

Vše začalo vlastně od trempování. Tehdy, v roce 1970 a 1971, se všude toulající trampi Peps (Pepa Wagner) s jeho věrným psem Míšou a Gredy (Vláďa Šimeček) pár krát setkali s jeskyňáři speleologického klubu Hádes z Ostravy. Pár akcí v Ondrášovkách, pár akcí v Black Hillu a Wood Boysu, pár pijáckých akcí na jejich základně ve Svatoňovicích a ti dva si řekli – „Tak si založme jeskyňářský klub v Bohumíně, kde se bude více bádat a méně pít“. A tak se také, 10. října 1971 stalo.

 

 

A jak klub nazveme? No když v Ostravě mají řeckého boha podsvětí Háda, v Bohumíně budeme mít římského boha podsvětí, který se jmenuje Orcus.

Brzy se přidali do klubu i další kamarádi trampi Pavel Trošák (Paul) , Jenda Šimčík (Johny alias Pilina), Irena Strakošová, Slávka Bartošová a Anička Wagnerová. Ale to už se píše rok 1972 a tehdy se stát členem ORCUSu nebylo tak snadné. Každý musel absolvovat teoretické i praktické zkoušky. Ty se konaly v Ostravě 2. března 1972 na klubovně speleoklubu Hádes a zkoušejícími byli Z.Tichopád (chef klubu Hádes) a Pepa Wagner. Teoretickou část zvládli všichni. Praktická část se konala ve štole Black Hill – a náplň? Tehdy velmi oblíbené prusíkování na čas a slaňování „přes prdel“. Opět všichni obstáli.

A mohlo se vyrazit na první expedici, tehdy do „exotického“ Moravského krasu, 17-22.března 1972. A tam začalo seriózním jeskyňaření. Setkání s Jirkou Moučkou začalo mnohaletou spolupráci, stejně tak jako sestup do Amatérky…

 

Ale naše hory jsou Beskydy. Věděli jsme, že jsou tam nějaké jeskyně, znali Ondrášovky, Cyrilku… Ale teprve setkání s beskydským pamětníkem spisovatelem B.Četynou (29. března 1972) v nás opravdu podnítilo objevitelské aktivity. Jeho vyprávění a popisy (v knize Stříbrný obušek) obrovských labyrintových prostor v Radhošti, jeskyní pod Nořičí horou, hluboké Radochově studni (snad dokonce přímo v jeskyni Cyrilka) předurčilo činnost Orcusu na desetiletí dopředu.

 

Zatím jsme prolézali jen známé jeskyně a propasti, ale v červnu roku 1972 přišel čas, kdy jsme začali opravdu bádat, dokumentovat a pokoušet se objevit něco nového v podzemí našich Beskyd. Samozřejmě v Cyrilce, kde podle B.Četyny měla být Radochova studna a na jejím dně možná i valašský poklad. Prolezli jsme důkladně celou Cyrilku a konci jedné z puklin vybíhající ze Vstupního domu nás zastavuje neprůlezná spára ve tvaru „S“. Zkoušíme do ni vhazovat suť a k naší obrovské radosti slyšíme, že padá někam do hloubky. Nevidíme sice kam, ale odhadujeme to na hloubku okolo 6 metrů. Tak začaly prosekávací práce, vleže v bahně, sekáčem a kladivem a malém prostoru, abychom zvětšili puklinu do průlezného prostoru. Povzbudil nás i B.Četyna, když pravil, že by to mohla být ta Radochova studna.

Jenže, nechtěli jsme být jen divokou skupinkou, běhající po jeskyních a štolách. Chtěli jsme být organizací, mající skutečné oprávnění k výzkumu jeskyní, spolupracující s CHKO Beskydy, Akademií věd…. potřebovali jsme získat právní subjektivitu. V té době snad kromě církve fungoval jen SVAZARM a ČSTV… tam speleologie nepatří. A bylo ještě SSM (Socialistický svaz mládeže). Do politiky, tam už vůbec né, ale našla se skulina. Zájmová organizace SSM s právní subjektivitou a s náplní činnosti výzkum jeskyní. A tak vznikl Speleologický klub ORCUS , při Městské organizaci Socialistického svazu mládeže v Novém Bohumíně a ta vydržela až do vzniku České speleologické společnosti. Umožnila nám nejen oficiální činnost v pseudokrasu Beskyd a chiropterologickou činnost ve starých dolech Jeseníků, ale také hospodářskou činnost. Vlastně díky této organizaci jsme mohli velmi slušně vydělávat na nátěrech komínů, těžních věží…a pořídit si tak do klubu auta, výstroj- tehdy opravdu špičkovou a hlavně koupit klubovnu. Ale to vše se dělo mnohem později.

Tehdy se stal členem Orcusu i Česťa Kupka, který sice nebyl velikým jeskyňářem, ale pokladníkem a hosporářem organizace byl perfektním. Přibyl i Milan Štepaník, Jan Smiga (zv. Hans), Petr Téma (zv. Vetešník), a v roce 1973 Mirek Strakoš (zv. Biskup). Rok na to se přidali Pavel Sýkora (zv. Cici), Ivo Kubica, Petr Kӧnig (zv. Česlo), v roce 1975 Mirek Demjen (zv. Déžo), Aleš Daniš, Mira Reichenbach (zv. Raich) a Franta Kunča, Jana Mazačová, v roce 1978 Libor Volf, Karel Pitař, Radim Vladyka, Jarka Ptáková, Ljuba Šromová, v roce 1981 Vašek Šutta a Vláďa Matoušek, v roce 1984 Jana Macurová, Janusz Gorecki a Pepík Kučera

 

 

 

 

 

Samozřejmě nikdo z nás nebyl ani geolog, topograf, fotograf, zoolog natož profesionální speleolog. Vše jsme se museli učit za pochodu. Podle toho kde nebo co jsme zrovna dělali. A stejně tak i technika zdolávání jeskyní a propastí. Prvními světly byly klasické karbidové hornickém lampy a postupně jak jsme měli přístup k tehdy prosperujícím šachtám OKR, mnozí si opatřili i hornické akumulátorové svítilny zv. Nifky. Stejně tak lanová technika. Propasti v Kněhyni či Black Hillu se zdolávaly dolů slaněním „přes prdel“ a na horu prusíkováním, za pomocí tří konopných smyček. Žádné sedačky či úvazy. To byla hudba budoucnosti.

V únoru roku 1976 dostáváme od Městského národního výboru v Bohumíně jako klubovnu prostory v suterénu činžovního domu (dnes na ulici E.Beneše). Prostory byly v desolátním stavu a čekalo nás hodně zednické i natěračské práce.

Ve stejném roce jsme také začali s psychologickými experimenty, neboli sledováním vlivu pobytu člověka v podzemí na jeho psychiku, chování a fyzické dispozice. Přizvali jsme si ke spolupráci Ljubu Berouskovou (později Šromovou), která byla psycholožkou v podniku ŽD Bohumín. První pokus se odehrával ve štole Wood Boys a na 58 hodin byli v podzemí zavření 3 pokusné osoby. Pak následovaly další 4 pokusy v Kněhyňské jeskyni. Výsledky byly hodně zajímavé a pomohly Pepovi v budoucnu při organizování mezinárodních expedicí a sestavování podzemních družstev.

 

V roce 1976 začaly také naše seriozní chiropterologická sledování . Začala spolupráce s Vlastivědným ústavem v Olomouci a RNDr.Z.Rumler kromě Pepy vyškolil jako chiropterologa i Vetešníka.  Od tohoto roku sledujeme zimování netopýrů ve více jak 50 jeskyních a starých dolech Beskyd a Jeseníků. V létě téhož roku nás čekala další organizační změna. Stali jsme se základní organizací SSM při Odborném učilišti ŽD Bohumín. Samozřejmě zájmovou s právní subjektivitou.

Prvního srpna 1976 je den, kdy se nám daří téměř po čtyřech letech prokopat se úžinou v Cyrilce a učinit tak dosud největší objev v pseudokrasových jeskyních Beskyd- objev Nových částí Cyrilky. Skoro 300 metrů nových prostor.

V srpnu také začíná naše speleoalpinistická éra. První akcí byl sestup do propasti Zvonica na Plešivecké planině na Slovensku. Prvních hloubkových 100 metrů samozřejmě slaněním „přes prdel“ a výstupem na třech konopných prusíkách. Tato technika se ale brzy měnila. Ale o tom se píše v jiném materiálu. Výpravy do propastí Jihoslovenského krasu se pak staly častou naší přípravou na první zahraniční speleoalpinistické expedice.

 

 

 

 

 

V roce 1977 začínáme hodně intenzívní explorační a otvírkové práce v oblasti Záryjí a na hřebenu Kněhyně. Výsledkem je objev jeskyně Biskupovka a Reichova díra .

V prosinci roku 1978 byla ustanovena Česká speleologická společnost a Speleologický klub ORCUS se stává jednou ze zakládající organizací pod názvem „Základní organizace České speleologické společnosti 7-01 ORCUS Bohumín“

V roce 1979 začala naše spolupráce, která pokračovala spoustou společných akcí se skupinou trampů-turistů-dobrodruhů z Rožnova, kteří si říkali První koňská stíhací peruť. Tšoh-Darské hry, Memoriál pračlověka Janečka, Pokusy na koních v Cyrilce …byly těmi prvními společnými „blboakcemi“.

 

 

 

 

 

 

 

V tomto roce začala i naše spolupráce s polským speleologickým klubem PTTK Bielsko Biala. Měli jsme společné nejen výzkumy pseudokrasu v Moravsko-slezkých Beskydách po obou stranách hranice, ale i touhy po objevování a zdolávání hlubokých vertikál. První společné speleoalpinistické sestupy byly v polských Tatrách a vyvrcholením pak byly společné expedice na Kavkaz, Itálie na Monte Musi či systém Spluga dela Preta.

 

V roce 1979 se nám po dvouletých přípravách podařili realizovat první velkou zahraniční expedici. Byla to expedice do krasu Krymského poloostrova. Asi osud tomu chtěl, aby se na Krymu setkali Pepa se Sašou (vedoucím Simferopolských speleologů) a tak vzniklo obrovské přátelství dvou lidí a dvou jeskyňářských skupin, které trvá do dnes a které přineslo více jak 50 společných speleologických výprav a expedicí do krasu Kavkazu a Krymu. A nejen to. Neskutečnou vzájemnou důvěru, která vyústila ve skutečnou exkluzivitu Bohumínského ORCUSu ve výzkumu a dokumentaci  jednoho z nejúžasnějších jeskynních systémů světa Emine Bojir Chasar. Ale to je popsáno v oddíle o expedicích ORCUSu.

 

V roce 1980 začíná naše nejvýznamnější desetiletí náročných mezinárodních speleoalpinistických expedicí. Začíná na Bzybském hřebenu na Kavkaze, v dalším roce pokračuje sestupem do tisícovky M.Gortani v Itálii, tisícovek Henne Morte ve Francii, Spluga della Preta v Itálii, opět na Bzybu na Kavkaze…..Objevujeme propasti Bohumínská a Orcus na Bzybu, desítky propastí na hřebenu Monte Musi v Julských Alpách…, nové jeskyně na platu Karabi na Krymu..

Ale i v Beskydách explorační a otvírkové práce znamenají významné objevy. Objevujeme jeskyně Kyklop, Žánova díra, Rubaňová na Kněhyni, nové jeskyně na hřebenu Lukšinec a ten hlavní objev se podařilo v Kněhyňské jeskyni, kde průnik do neznámých prostor znamenal posunutí hloubky jeskyně na 57,5 metru, tedy nejhlubší jeskyni ve flyšovém pískovcovém okruhu Karpat.

 

V roce 1981 na konci expedice do propasti M.Gortani poznáváme při pobytu v Terstu Bruno Viviana a jeho Grupo spelologico San Giusto. Začalo další významné přátelství a spolupráce. Výsledkem byly společné expedice na hřeben Monte Musi v Julských Alpách, expedice na Monte Canin, na Krym a hodně vzájemných návštěv v Česku a Itálii.

 

Začíná rok 1983 a ze zakládajících členů ORCUSu zbyl v organizaci jen Pepa Wagner. Tento rok je rokem, ve kterém se z většiny z nás stávají zedníci, natěrači, kopáči. Koupili jsme totiž starý, hodně zničený rodinný domek na Čáslavské ulici v Bohumíně. Tak začínáme od výměny střechy, vyzdění předsíně, nátěrů oken a dveří, výměny podlah-prostě generální oprava budovy- naší budoucí klubovny.

 

A samozřejmě pokračují naše expediční aktivity. V jednom roce Kavkaz, Španělsko, Francie,Itálie i Krym. Objevujeme další nové jeskyně na Čertově mlýně v Beskydách.

Od tohoto roku se také datuje naše velké kamarádství a spolupráce s jeskyňáři z Prostějova ze skupiny Javoříčko. Účastnili se mnoha našich v zahraničí, jako expedice do italské Spluga de la Preta, na Kavkaz či Krym.

Od roku 1984 se stala Skandinávie a sever Norska jedním z  nejčastějších cílů našich zahraničních expedic. Vše vlastně začalo na Mezinárodním sympoziu o pseudokrasu, které ORCUS zorganizoval v Beskydách v roce 1985. Jedním z účastníků byl i Švéd Rabbe Sjeberg . Za jeho pomoci jsme připravili i první výpravu do pseudokrasu Švédska, kde blíže poznal i naši Ljubu a pak si ji za pár odvedl do Švédska jako svou manželku. Ve spolupráci s Rabbem pak jsme vyrazili ještě čtyři krát hodně daleko nad severní polární kruh do neprozkoumaných oblastí severního Norska. Výsledkem expedic byly objevy a dokumentace desítek nových jeskyní a propastí . ( o expedicích se pojednává v oddíle „Expedice“).

V roce 1985 přichází do ORCUSu hodně mladá generace. Vlastně ještě školáci Radim Kelner, Petr Pichowicz (zv.Pepe), Láďa Podhorský, Jirka Pitař (zv.Pitkin), Jirka Sýkora s nimi i Zdeněk Tichopád. A o rok později Zdeněk Horáb a Jirka Hueber Stáváme se významnými partnery italských speleologů v Terstu a na konci expedice na Monte Caninu jsme přijati u starosty Terstské provincie. Střídají se i zahraniční výpravy speleologů u nás. Italové, Španělé, Němci . A samozřejmě organizujeme v Podolánkách II. Mezinárodní sympozium o pseudokrasu s účastí jeskyňářů z celé Evropy.

V dalším roce se nám daří další objevy v Beskydách. Jeskyně Mariánka na Kněhyni. Proběhla i velká a významná expedice Hispania 86, i se štábem České televize a naší aktivní účastí na Světovém kongresu speleologů v Barceloně. A našim klubovým expedičním řidičem i se svým upraveným autobusem se kterým jsme na cestách v zahraničí prožili nejednu kalvárii se stává Ivan Podhorný.

 

Rok 1987 byl hodně smutným, smutným pro českou speleologii. V propasti M.Gortani zahynuli tři naši jeskyňáři Musil, Pešek a Nygrýn a protože se vědělo, že máme úzkou spolupráci s italskými speleology byl MK ČSR vyslán Pepa, aby se v Itálii ujal pomoci zbytku expedice a vyřízení dalších formalit. Nejdříve letecky , ale pak s Vaškem autem. Bohužel moc smutná mise.

Za to další rok, ten byl hodně příznivý a úspěšný. Přijeli k nám Sáša s přáteli z Krymu a my odjeli na sever Norska do oblasti Bones, kde se nám podařilo objevit řadu nových jeskyní v mramorech o délce skoro 3 kilometrů, připravili jsme velikou výstavu o našich expedicích na Krym a Kavkaz v italském Terstu, samozřejmě nevynecháváme výpravu na Krym.

Řadu nových jeskyní objevujeme i příští rok na hřebenu Laganaki na Kavkaze, kde jsme působili s kamarády ze Simferopolu a Bielsko Bialej.

Počátek devadesátých let znamená začínající aktivitu našich nových členů v Valašska. Ze Vsetína se člany ORCUSu stávají Zbyněk Paška, Ivo Baroň, z Frýdku Petr Kolouch, Pavel Cholevík. Po nich pak Arnošt Macura, Marti Bičík, Michal Stýblo. Největší výpravy směřovaly spolu s kamarády z Terstu na hřeben Monte Musí v Itálii a s nimi také na Krym. V roce 1996 se vracíme do severního Norska a pokračujeme ve exploraci hor severně od Narviku. U nás na objednávku CHKO Podyjí po několik let provádíme mapování pseudokrasových jeskyní v NP Podyjí a od roku 1994 vedeme několik kurzů speleoalpinismu pro školy ochrany osob a majetku na skalách u Kružberku.

V roce 1997 Bohumín zalila stoletá voda a zalila nám i klubovnu. Okolo budovy bylo metr a půl vody. Propadly se podlahy, zalilo nám to auto Volhu, padaly omítky. Bylo hodně práce před námi a v klubu je pouze 10 členů. Na čas se vrací Libor Volf, začíná Jakub Wagner a pomáháme při realizaci světového rekordu v lanovém přemostění (953 metrů) nad řekou Labe v CHKO Labské pískovce.

V roce 1998 se stávají členy Orcusu další Vsetiňáci. Pavel Dobeš, Luděk Cerman,Josef Szalai a po devíti letech organizujeme opět výpravu na Krym. O rok později má klub zase 23 členů. Přibyli další Vsetiňáci Pavel Kotrla, Petr Stolařík, Luděk Látal. Pokračujeme v mapování jeskyní na Podyjí, v kurzech pro budoucí policajty, vyrážíme na ferraty do Dolomitů a do jeskyní v Terstu.

Rok 2000 kromě rutinních chiropterologických kontrol začínáme v Polsku v krasu v Jeseníkách, v Beskydách prodlužujeme jeskyni Mariánku, budujeme uzávěr v Wood Boysu a hlavní akcí je podzimní expedice Čatyr Dag 2000. Její cíl- zhotovit fotodokumentaci a natočit film o jeskyni Emine Bojir Chasar, hlavně i části Nižnyj. Film byl unikátní a vyhrál několik soutěží, včetně Spelofory v příštím roce. V tom roce se nám daří objevit v jeskyni Čertova díra „Nové části“ a budujeme uzávěry v dolech Zálužná a Black Hill, v podzemí jeskyní Cyrilka a Kněhyně jsou nainstalována terčová měřidla, ke sledování dynamiky pohybu masívu. A členy Orcusu se stávají Láďa a Jana Piskořovi, Petr Mikesz, Ríša Hába. Na Lukšinci objevujeme nové jeskyně.

A co po roce 2000??? To už je nové tisicí letí a současnost.