VÝPRAVA MURCIA 2025

Výprava do jeskyní Murcie ve Španělsku byla naplánována  na listopad roku 2024. Jenže  na podzim roku 2024 zasáhla povodeň Bohumín, naši klubovnu i domovy a rázem jsme měli jiné starosti. Proto expedice krasu jihovýchodního Španělska byly s kamarády klubu Resaltés z Murcie připravena na podzim tohoto roku. Tentokráte jsme na výpravu vyrazili dvěma směry. Jedna část letecky z Krakowa do Valencie a druhá část mikrobusem ze Vsetína. Tentokráte Pepa  Wagner, Honza Fedorowicz, Jakub Wagner, Libor a Jan Pospíšil, Láďa Michalík, Luděk a Kája Látaloví, Vlasťa Hanačík a a maskot výpravy Liduška.

Do Valencie přilétáme v noci a po vyzvednutí dvou automobilů z autopůjčovny přejíždíme do městečka Buñol, kde máme objednáno ubytování, které zadáváme do autonavigace. A hned se přesvědčujeme, že navigaci nelze slepě důvěřovat. Zavádí nás do takových uliček, slepě končících, kde jsme nemohli otevřít ani dveře aut. Je skoro půlnoc a místní vycházejí z domů a ťukají si na čelo, kam jsme to zajeli. A podle navigace měli být uličky lehce autem průjezdné. Jen díky mistrovství našich řidičů se po půlhodině manévrování a couvání dostáváme z pasti.

Příští den se probouzíme v penzionu, který jak zjišťujeme je nalepený na stěnách staré jeskyně a některé ze stěn pokojů jsou prostě jeskynní prostory. Opravdu zajímavé řešení a pohled z balkonu na město Buñol, vynahrazuje noční trable. Malebné historické městečko s hradem, který se tyčí nad námi. My se ale balíme a jedeme na sever, směr Albaraccín.

Cestou máme ale v plánu navštívit několik zajímavých krasových oblastí a jeskyní. Cestování autem po Španělsku je velmi příjemné. Cesty mají opravdu skvělé. Často paralelně vedle sebe vedou dálnice Autopista i Autovia a ještě i „okresní silnice“, která je na úrovni naší D1. A to hlavní, nejsou placené.  Většina měst má obchvat. U města Cuenca se rozhodujeme opustit dálnice a pokračovat po silnicích, které v mapách vlastně  nemají žádnou barvu, tedy u nás nějaké terénní cesty. Tyto silnice vedou přes rozsáhlou krasovou náhorní planinu, kde víme o existenci řady zajímavých jeskyní. Vyrážíme tedy s obavami na „terénní“ silnice. Ale brzy jsme vyvedeni s omylu. Silnice je v perfektním stavu, desítky kilometrů vede úplně rovně krásnými lesy borovic pinie (typické pro Španělsko). A jediná zastávka byla, když nám cestu zkřížilo tisícikusové stádo ovci.

První cíl je otevřená propast Torka Rubia. Zajímavé turistické místo. Otevřená vertikála, hluboká okolo 80 metrů není ničím ohraničena, ale sestoupit na dno bez lana není možné. A na to nemáme čas. Je to jedna z mnohých propastí tady v okolí. Náš cíl je pár desítek kilometrů dál, jeskynní systém Cueva del Boquerón, Jedna to z nejkrásnějších jeskyní v pohoří Serranía de Cuenca. Jedná se o vodní jeskyni, kterou lze normálně překonat pouze v čase delšího sucha. Jindy je velmi rychle zaplavována vodou, která vytváří v jeskyni několik sifonů, které lze překonat pouze s potápěčskou výstrojí. My ale přijíždíme na konci období sucha, tak že jeskyně je přístupná.

Už příchod ke vstupu do jeskyně je pohádkový, Stezka nejdříve vede mezi pasoucími se krávami, aby pak prudce klesala pod sérii skoro 100 metrů vysokých skalních stěna a věží, tvořených „bochníkovými“ vápencovými lavicemi. Vstup do jeskyně je velmi prostorný, nijak nechráněný a tak vstupní části jeskyně třeba jen s baterkou může navštívit každý turista. A to na Španělsku skvělé. Spousta krásných míst v přírodě, nejen jeskyní, můžete kdykoliv volně navštívit. A nejsou zničené, stejně jako krápníková výzdoba v jeskyni Cueva del Boquerón.

 

 

 

Po prohlídce suchých částí jeskyně míříme dále směr Albarracín. Cesta se vine mezi vysokými skalními stěnami, nad horskými jezery, hlubokými kaňony a náhorními plošinami. Tady na rozdíl od autostrády si člověk užije pravé Španělsko. Již navečer zastavujeme vysoko nad Albarracínem ve skalistém pohoří Pinares de Rodeno. Vysoké, bizardní i kouzelné skalní věže jsou tvořeny především pískovcem. Konkrétně jde o červený pískovec (španělsky rodeno), který pochází z období triasu. Tento pískovec má charakteristickou červenohnědou barvu díky obsahu železitých oxidů (hematit), které zbarvují horninu. Nejvyšší vrchol Cruz de Montoyo dosahuje výšky 1602 m n. m. Erozí na skalních stěnách vznikly nejrůznější  skalní tvary jako tafoni (různé žlábkové, jamkové dutiny ve skalních stěnách), voštiny,  Liesegangovy obrazce. Jsou to barevné kruhové obrazce vznikající na povrchu skal zřejmě reakcemi při zvětrávání oxidů železa. A ty nás zajímají především. Už proto, že v našich beskydských skalních formacích tyto obrazce nemáme. Snad proto, že neobsahují tak velké množství oxidu železa. Proto mají spíše šedé zbarvení. Stáří skal Pinares de Rodeno je přibližně 250 miliónů let. Skály nejsou pouze geologickým fenoménem ale převisy a skalní abri jsou zde plné skalních maleb neolitických lovců a malby jsou volné a nezabezpečené k prohlídce.

 

Večer nelze strávit jinak, než prohlídkou Albarracínu, prý nejkrásnějšího města Španělska. Úzké středověké uličky mezi vysokými kamennými domy jsou jen spoře osvětleny a působí místy pohádkovým, místy hororovým dojmem. Nad městem se do výše tyčí hradby a věže Maurského hradu a pevnosti. Název Albarracín pochází od berberské dynastie Banu Razin, které město sloužilo jako hlavní město mezi lety 1104 až 1110. Než jej v roce 1167 získali křesťané. Středověký nádech si ulice zachovaly dodnes a procházet se jimi je úžasný  zážitek. Jen nedoporučujme návštěvu v úterý, to je zde zavírací den a marně hledáte otevřenou kavárničku.

Je středa ráno loučíme se s Albarracínem a míříme zpět na jih. Cestou ale nemůžeme vynechat ještě jednu turistickou a historickou zajímavost. Starořímský akvadukt. V roce 133 př. n. l. zde Římané založili několik vesnic. Pro zakládaná města však potřebovali i vodu a proto začali budovat akvadukt, přivádějící vodu s řeky  Gualalaviar do vznikajících měst.  Pro některé části akvaduktu museli vyrubat dlouhé tunely ve skalním masívu a ty byly také naším cílem. Celá stavba římského akvaduktu a má přibližnou délku 25 kilometrů. Začíná v Albarracínu a končí v městečku Sella. Stavba je považována, za jednu z nejsložitějších staveb sloužící veřejnosti, kterou Římané ve Španělsku postavili. Trasa akvaduktu, je velmi složitá a členitá s četnými roklemi, skalními terasami. K tomu bylo nutné postavit četné oblouky, využít terénní vrstevnice a vyrazit tunely ve skalách. Procházíme podzemím a přemýšlíme, jak staří Římané dokázali na tak velikou vzdálenost dodržet spád kanálů, aby voda stékala až do jejich populačních center.

Exkurze skalní město Cova de les Finestres  

Z Albarracinu do místa další akce v jeskyni je vzdálenost asi 300 km. Původně to vypadalo na dlouhý, ale jednoduchý přejezd někde do míst, odkud pak bude nedaleký přístup ke skalním obydlím. Opět se prokázalo, že nelze zcela důvěřovat navigaci na Mapy.cz ani Mapy Google, neboť často nemají zanesen stávající stav silnic (spíše horských cest). A někdy cesty podle navigace sjízdné autem, nemusí být autem sjízdné. Původně jsme se vydali do města Ontynient a z něj dále po trase Camino del Alba (horská cesta byla slušně průjezdná). Jako průjezdné autem byly značeny i cesty směřující do údolí Barranco de Cova de Los Finestres (v údolích je značena i železniční trať, která již dnes neexistuje. Je tam pouze násyp. Možná jako budoucí silnice nebo opět trať).

Začali jsme sjíždět do údolí a asi v polovině jsme zůstali stát. Dolů se vydali na průzkum Honza a Laďá. Bohužel nesestoupili až na dno údolí a jedno auto (VW T Rock) začalo sjíždět dolů. Do údolí naštěstí seběhnul Pepa a zjistil, že poslední úsek asi 50 m tvoří hluboký rigol nesjízdný ani tankem. Začalo couvání  prudkým kamenitým svahem a naštěstí se asi po 200 m podali auto otočit. Pak to již skvělý Kuba vyjel zpět na hřeben.

Hledali jsme v mapách další možnosti jak se k Cova de les Finestra přiblížit. Sjeli jsme zpět do města  Ontynient a našli další trasu, tentokráte jižně od cíle směr město Alfafara. A tato trasa již byl sjízdnější a my jsme mohli pěšky pokračovat ke skalním městům. Cova de les Finestres jsou skalní příbytky nacházející se na útesu Barranc del Pont Trencat v obci Alfafara. Otvory jeskyní vypadají jako okna ve zdi, odtud název. Byly vyhloubeny do vápence a vytvořily 12 jeskyní různých tvarů a velikostí. Všechny jeskyně se nacházejí ve stěně útesu, nejnižší 4 m nad zemí, nejvyšší 10 m.  Dřevěné schodiště umožňuje vstoupit nejnižším vchodem a navštívit některé propojené jeskyně.

Umělé jeskyně se nacházejí kolem přírodního úkrytu, převislé skály, která obsahovala pozůstatky z doby bronzové, kolem roku 1 500 př. n. l. Jeskyně byly vyhloubeny během islámské okupace této části Španělska, s největší pravděpodobností jako sýpky, jednoduché sklady obilí a dalšího zboží. Jejich původ nebyl definitivně objasněn. Cesta zpět k zaparkovaným automobilům vedla po původně postavené trati okolo kaple Ermita de la Mare de Déu de la Llum I de Sant Anto. Scházíme zpět do údolí k zaparkovaným autům a už z dálky vidíme, že jedno z aut má dveře dokořán. Je záhadou, jak k tomu došlo, ale z auta se vůbec nic neztratilo.

 

 

Večer se v místě noclehu setkáváme s druhou části výpravy, která přicestovala z Česka mikrobusem. A přivezli dárky pro španělské kamarády a hlavně kartony piva. A všichni jsme ubytování v penzionu El Cid Coutry Club. Je skvělý-  zvláště večeře, které tam pro nás organizuje ukrajinský personál. 

Exkurze do jeskyně Avenc del Chasc

Příští den přijíždíme na místo srazu se speleology klubu Resaltés z Murcie. Jak jinak než v baru. Čekají nás staří známí Chosé a Vicente. Ti nás dnes povedou do jeskyní na svazích Sera de Segaria nad městem Beniarbeig. Balíme vše potřebné na propasťovitou jeskyni a za letní teploty vystupujeme prudkým svahem ke vstupu do jeskyně. Vstup tvoří asi 15 metrů hluboká propast, kterou Vicente vystrojuje lany. A jak je u Španělů, na cestě musí být hodně přepínek. Tady stačily čtyři. Sestupujeme do velkého sálu, který pokračuje dvěma směry a je přeplněný bohatými, velkými krápníkovými formami. Jednotlivá části jeskyně mají i své názvy. Galerie Madona, Lotrinský labyrint. Nás ale zaujala Velká síň excentrů. Se stropu visí velké sintrové záclony dlouhé až 5 metrů a mezi krasové procesy vytvořily tisíce excentrů (formy rostoucí horizontálně) a za ní Síň vlajek, což jsou 5 metrů vysoké a téměř 2 metry široké sintrové „vlajky“. Dno jeskyně je pokryto guánem, neboť jeskyně slouží jako úkryt stovek netopýrů, kteří při naší návštěvě kroužili nad námi. Využívají ale hlavně mnohem výše položených stropů jeskyně.

Do jeskyně sestoupili: Pepa, Kuba, Luděk, Láďa a Honza a Honza. V jeskyni nás doprovázeli, na povrchu Jose Pere Cuevas a v podzemí Vicente Marhuenda, který také provedl návěsku lan na 4 přepínkách, velmi jednoduchých. A přesto se někteří, ti méně zkušení značně zapotili při sestupu i výstupu. A Luděk si v jeskyni lehce poranil kotník, což ho pak hodně omezovalo v dalších aktivitách.

K sestupu vstupní vertikálou (hl. asi 15m)  stačí lano 30 m, dále již není lano zapotřebí. Je možno vystoupit po krápníkové výzdobě i výše, ale nechtěli jsme špinit sekundární formy v jeskyni. Excentrické formy jsou opravdu bohaté a bohatá je i krápníková výzdoba zvláště mnohametrové záclony.

 

 

 

 

 

Kromě této jeskyně nás Chosé a Vicente vedou ještě do dvou jeskyní. Ty však již nemají tak bohatou výzdobu. Za to stěny pokrývají plochy plné kalcitových krystalů. V jeskyních je vysoká teplota (na rozdíl od těch, které zkoumáme u nás s teplotou +6⁰ C) a brzy také zjišťujeme, snížený obsah kyslíku. Hodně špatně se nám dýchá a v poslední  jeskyni musíme sestup přerušit. Večer opět v baru se loučíme s Chosé a Vicentem, předáváme jim expediční trička a hlavně česká piva, která ve velkém počtu přivezl Luděk ve svém mikrobusu

Poslední jeskyně  Cova del Taberner

Leží až dole pod hřebenem asi 40 m nad starým vodním přivaděčem.  Účast Pepa, Kuba, Honza, Láďa. Je zapotřebí asi 10 m lana, ale k výstupu na šikmé stěně postačí ruční blokant. V jeskyni vysoká teplota a nízký obsah O₂ , všem se hůř dýchalo, akce byla dříve  ukončena. V jeskyni hlavně stěny a krápníkové ploutve pokryty drobnými kalcitovými krystaly.

Příští den vstáváme brzy a jedeme do Murcie, kde nás očekává velký kamarád Alberto. Na výpravách v této části světa jsme s ním již po páté. Jenže tentokráte nás Alberto nebude doprovázet. Vítá nás, opírajíce se o berle. Má nějaký velký problém s hybností nohou. . Přesto nám vše zařídil, včetně průvodců

Exkurze do bezejmenného dolu nad městem La Unión

Geologické naleziště La Unión se nachází v pohoří, které se táhne 26 kilometrů od města Cartagena. Nerostné zdroje hory byly důvodem, proč se Kartaginci v této oblasti usadili ve 3. století př. n. l. a proč ji později obsadili Římané. Těžba pokračovala až do 1. století n. l., kdy ji Římané opustili kvůli své technologické neschopnosti dále využívat tyto nerostné zdroje. S výjimkou okrajové činnosti pro místní obyvatele se doly znovu otevřely až v 19. století. V oblasti La Unión se těžilo olovo, stříbro, železo, mangan, zinek, síra, měď. Mezi lety 1860 a 1900 doly v oblasti produkovaly 24 % španělského olova, což La Unión řadilo mezi přední světové producenty.

Jene těžba a zpracování kovů byly nejen příjmem bohatství pro města, ale také byly příčinou jedné z největších mořských katastrof. V polovině dvacátého století však zde došlo k ekologické katastrofě, která je označována jako největší ve  Středomoří. Došlo ke zničení celého zálivu a přístavu Portmán. Při těžbě pyritu bylo produkováno  obrovské množství kontaminované minerální drti a prachu. A ty byly splavovány přímo do moře. Jen mezi lety 1957-1987 bylo vyprodukováno více jak 300 miliónů tun toxického odpadu, který byl splavován do zátoky. Brzy byly zaneseny všechny pobřežní prostory a pláže a odpadní materiál vyplňoval mořskou zátoku i dno. Až v roce 1988 po  protestech obyvatel, a asociace Greenpeace a dalších organizací byla těžba zastavena. V současné době probíhá regenerace celého zálivu, jeho obnova a celkové čistění pobřeží.

Přejíždíme do města La Unión, kde v baru máme sraz s našimi novými průvodci Juan Mariano a Antoniem, které jsme hned přejmenovali na Jendu a Tondu. S nimi se jdeme podívat do starých důlních děl nad městem. Dnešní prý nemá pojmenování, tak ji říkáme Mina I. Vstup leží asi 100 od místa, kde parkujeme, hned nad hlavní silnicí a má rozměry asi 80×70 cm a je maskovaný kameny. Odklízíme kameny a první jde Kuba s Honzou, sebou asi 20 metrů lana. Chodba o profilu asi 100 x 60 cm prudce klesá a asi po 50 metrech je nutno instalovat lano (na staré ocelové potrubí) neboť chodba dále stupňovitě klesá asi pod úhlem 80⁰. Dno je vyplněno drobným prachem. Na dně se začíná důl dělit na několik větví a vede nás Jenda, ale není si moc jistý v labyrintu chodeb a komor. Důl je velmi rozsáhlý. Procházíme stovky metrů chodeb a mnoho obrovských komor s několika východy, snažíme se neztratit navzájem. Hledáme tu komoru, kvůli které jsme zde. Podle fotky má být plná nejrůznějších „krápníků“ všech barev. Občas sedíme na nějakém kříži a Jenda s Tondou běhají po okolí. Ale tu komoru vlastně našel Honza, když mu to nedalo a v jedné komoře se vyšplhal po haldě kamení a uviděl náš cíl.

               Opravdu vytěžená komora plná „krápníků“ různých forem, velikostí i barev. Kromě focení bereme i ulomený vzorek k případné analýze. „Krápníky“ jsou opravdu pevné, stalaktity duté, některé stalagmity  podléhají druhotné korozi. Bylo by zajímavé zjistit jejich stáří. Juan říká, že pozoroval, jak jeden krápník za 3 roky vyrostl o 40 cm. Z podzemí vystupujeme pozdě v noci, malý otvor vedoucí do nitra hory opět pečlivě maskujeme.

 

 

 

 

 

 

Exkurze do starého důlního díla zv. Cruz Chiquita

               Příští ráno jsou našimi průvodci opět Jenda a Tonda a sraz jako vždy v baru v La Unión. Pak přejíždíme na parking u vlakového nádraží v La Unión. Nad parkovištěm je vidět obří haldu a stěny lomu, ve kterých je množství uzavřených vstupů do štol. Vystupujeme hodně vysoko (ale jinak okolo nás se zde prochází množství turistů, neboť na různých úrovních jsou zde exponáty dokladující způsob těžby, je to vlastně skanzen včetně exkurze do podzemí) a  zastavujeme se nad jedním z uzavřených vstupů do štoly a nad ním nám Jenda ukazuje otevřený, nevelký vlez do podzemí. Zřejmě takových je zde mnoho.

               Nízkou štolou opět pronikáme do systému obřích štol a odtěžených komor, nazývaný Cruz Chiquita. Na stěnách komor se třpytí plochy plné krystalků pyritu, modré, červené úseky chodeb a na stěnách všude přítomné vlasové formy epsonitu, nazývané také „jeskynní vata“. Je znám také jako epsomská sůl nebo heptahydrát síranu hořečnatého. Epsomská sůl se běžně prodává jako hlavní složka koupelové soli s přísadami a zpříjemňuje koupel. V chodbách a komorách tohoto dolu dlouhé, třpytivé a jemné vlasovité formace pokrývají opravdu veliké plochy a jejich délka často přesahuje i 15 cm. Jenda aby nám ukázal, že epsonit je zcela zdraví nezávadný, klidně si na něm pochutnává.

 

 

 

 

Opět procházíme obrovské komory a chodby jako pozůstatky po těžbě nerostů. Když se našim průvodcům už zdá, že jsme toho viděli dosti, vracíme se na povrch. Prý jsme prošli jen malé procento z celého dolu.

 

               Ještě včera večer se podařilo Honzovi  trochu promáčknout přední blatník na jeho zapůjčeném autě a jsme z toho trochu nešťastní, neboť auta nemáme pojištěná. Když se u aut převlékáme, Jenda se to dívá a praví to opravíme. A hned se vrhá pod auto  a nějakým zázrakem se mu daří promáčknuté místo vytlačit zpět. Zkušené oko to sice pozná, ale třeba to auto bude přebírat méně zkušené oko.

               V baru kde jsme měli sraz s našimi průvodci, jdeme i na pozdní oběd. Říkáme si, jaké asi menu v baru mohou mít. Ale když jsme uviděli nabídku, byli jsme více jak překvapeni. Od skvělých rybích polévek, mořské plody a masa na mnoho způsobů. Vše velmi chutné. A levné.

V jeskyni Sorbas

Závěrečný den v podzemí. Na dnešek nám Alberto, který je stále nemohoucí, domluvil exkurzi do jeskyní s unikátními krápníkovými formami, jaké se nenacházejí v žádné jeskyni na světě.  Jeskyně leží u města Sorbas v Almerii, asi 200 km od Murcie. Sraz s naším průvodce, jak by také jinak, máme v baru s příznačným jménem „La Bomba“. Tam nás také Pedro očekával. Jako vždy ranní kafe a jedeme do terénu.

               Jeskyně Sorbas je rozsáhlý systém chodeb, menších vertikál a domů vytvořený v sádrovci. V oblasti je celá řada jeskyní, a my jsme měli možnost navštívit pouze jednu z nich, patřící mezi ty nejzajímavější. Není běžné, aby v sádrovcových jeskyních vznikaly krápníky všech forem- stalaktity i stalagmity. V jeskyních Sorbas je všech krápníkových forem bohatě, včetně krystalových forem, které jsou pro kras v sádrovcích  běžné.

 

               Naštěstí terénní cesty tentokráte odpovídají kvalitě našich aut. Jeskyně, která se také jmenuje Sorbas, má řadu vstupů, převážně vertikálních a tak zase budeme potřebovat speleoalpinistickou techniku. Pedro instaluje lana v propastech, které nejsou příliš hluboké a jako vstup vybírá otvor pod rozeklaným fíkovníkem. Fíkovníky tady v kraji sucha rostou často nad vstupy do jeskyní, neboť zde je pro ně potřebná vlhkost. A vlastně tady nepotřebujeme ve vertikálním vstupu ani lano. Stačí se držet kořenů fíkovníku, které vedou až do jeskyně. Pokračujeme systémem chodeb a plazivek a stále musíme dávat pozor, abychom nepoškodili hustou a křehkou výzdobu všech forem. Místy jsou v jeskyni nehluboké vertikály a vše končí ve větším domu, jehož stropy a stěny  jsou zcela vyplněny kolonami bílých krápníků a krystalů. Samozřejmě sádrovcových, čemuž jsme z počátku nechtěli věřit. Opravdu bohaté speleotémy. Výstup z jeskyně je asi 5 metrů vysoká propástka. V podstatě brnkačka na laně, jen Libor si musel sáhnout na dno sil, když na povrch musel vytáhnout hodně nad 100 kg.

 

 

 

 

 

               Závěr a loučení s Pedrem opět u jídla v baru. A opět neskutečně skvělé a levné. Kde dostanete několik chodů včetně smažených chobotniček, lososa, krevetek, piva a kávy a jiných masových specialit za pětistovku?           Do Murcie dorážíme večer a jdeme se rozloučit s Albertem. Jako vždy je loučení smutné, ale tentokráte nám i s Pedrem slíbili, že příští rok zavítají do Bohumína.