Expedice „Troms 96“ 16-31. srpna 1996, rajon Gratangen, východně od města Bjervik, severní Norsko. Explorace krasových terénů nad údolím řeky Vassdalenselva, objevy vodních jeskynních systémů „L1“, objevy jeskyní na hřebenu Bukkefjellet a LitlebalagÚčastníci: Josef Wagner, Eda Pokorný, Lubek Zawierucha, Arnošt Macura,Roman Lysý, Michal Stýblo

16. srpna Po sedmi letech opět míříme na sever Evropy. Tentokráte stařičkým mikrobusem Wolksvagen našeho polského přítele jeskyňáře Lubka. Od jeho domu v Bielsko Biale samozřejmě vyrážíme směr Gdaňsk, neboť po polských cestách to je jako traktorem po džungli.

17. srpna Odpoledne po prohlídce města a nekonečných trhů s jantarem se naloďujeme na trajekt. Hned se ubytováváme v kajutě ( je sice pro 4 ale nás se tam vešlo všech šest) a pak hned do baru na pivo. Večer se Michal pokusil vyvěsit vlajku Orcusu ( kterou máme sebou) na lodní stožár, ale kapitán trajektu s tím nesouhlasil. V baru to pěkně hučí a my měníme piva za drinky, což brzy pocítil málo trénovaný Lubek, který se houpal po lodi i když moře bylo klidné.

18. srpna Ráno nás trajekt vyklopuje v Öxelosundu a před námi je 800 kilometrů cest na první cíl- ke Ljubě do Umea. Hodinu nás zdržuje fronta na Švédské celnici, ale pak už se Lubkovo auto překonávalo. Hodinu před půlnocí zastavujeme pod okny Ljuby a Rabbeho. Setkání po tolika letech- to je povídání na hodně dlouho

19. srpna Dopoledne nám Rabbe ukazuje okolí a pak sedáme nad mapy a Rabbe nám předává informace o nové krasové oblasti v okolí Tromse. Po obědě vyrážíme na sever a pěkně nám lije. Projíždíme norskou hranici a hledáme místo k přespání. Pár kiláků před polárním kruhem zastavujeme na krásném odpočívadle se srubem a krbem uvnitř. Tak tady se dá opravdu noc a liják přestát.

20. srpna Další den za deště a v mlze protínáme polární kruh a ve Fauske máme v plánu navštívit ledovou jeskyni Svarthammarhola . Jenže liják je tak silný, že vystoupit ke vstupu není možné. Platíme tunely a lodní trajekt před Narvikem a jedeme stále na sever směr Tromso. Město a ostrov, kde nás v klášteře karmelitek. Matka jedné z jeptišek nás totiž požádala o předání historického rámu na obraz a několika balíků právě v tomto klášteře. A tak jsme vše vezli tisíce kilometrů- naštěstí celníci nás nekontrolovali. Jenže najít klášter na osobě není vůbec lehké. Nejdříve vjíždíme po mostě přes průliv přímo do podzemního systému tunelů pod městem. První šok je několik kruhových objezdů také v podzemí a pak na konci tunelu závora, kde je nutno zaplatit mýtné. V mincích a ty my nemáme. A tak se otáčíme, vyjíždíme do města jinými cestami a zkoušíme najít klášter karmelitek. Zachránila nás hodná paní, která nás zavedla až do kláštera. Poznáváme sestru Miriam, která nás zve na večeři a nabízí i nocleh na faře, kam se v doprovodu kněží odebíráme. Už jsme spali všude, ale na faře ještě né.

Stále lije a sestra Miriam pravila, že se budou modlit s kněžími za lepší počasí pro nás. A ráno bylo. Jak od Pána Boha.

21.srpna          Mraky se trhají a na okolní vrcholcích leží nový sníh. Prohlížíme si město i z vysokého kopce nad městem, na který vyjíždíme lanovkou.

22. srpna Loučíme se s městem i farou a obracíme se na jih. Zase prší- už jsme si mysleli, že na nás v klášteře zapomněli. Před námi je 250 do oblasti Narviku, kde je náš výzkumný rajon. Ten nám vytipovali norští kolegové, kteří zde viděli nějaké vstupy do podzemí.

Přijíždíme do vesnice Vassdalen a přestalo pršet. Nebe je skoro čisté. Díky karmelitánky! Prvním úkolem je najít cestu do našeho rajonu pod horou Bukkefjellet. Ve dvou skupinách vyrážíme bahnitými stezkami proti proudu řeky. Brzy zjišťujeme, že schůdná je pouze jedna stezka. Asi po 5 kilometrech nacházíme vhodné tábořiště a vracíme se k autu pro materiál. Večer jsme již všichni na místě tábora. Stavíme jej na terase 4 metry nad dravou řekou Vassdalenselva, mezi břízami a mezi dvěma mohutnými vodopády, jejichž hukot připomíná startující letadla. Nadmořská výška tábora je asi 200 m.n.m. Kousek od tábora je pomník norských vojáků, kteří zde zahynuli pod lavinou při vyměřování cesty.

23. srpna Začínáme výzkumné práce na hoře Bukkefjellet ( 1145 m.n.m.). Z našeho tábora nás čeká pěkný výstup. V táboře, zůstává Eda a my vyrážíme vzhůru. Bažiny, řeky a vodopády komplikují pochod. Výstup je opravdu náročný, to poznává prvním náš nestor Arnošt a tak se v polovině vrací do tábora. Ostatní vybíháme na vrchol. Procházíme celý terén a žádné vstupy do podzemí nenacházíme. Sestupujeme proto do sedla, které leží SV, kde jsou vidět pásy mramorů a několik závrtů.V jednom z nich objevuje Pepa neznámou propast a vhazované kameny padají dost hluboko. Instalace nýtu a lano padá přímo do vodopádu. Lubek a Michal sjíždějí ledovou vodou na dno první studny -15 metrů a pak až hloubky 40 metrů. Propast mapujeme a hledáme dál. V dalších závrtech nacházíme vstupy do podzemí, ale bez pokračování. Dolů scházíme jižní stranou hřebenu a prohledáváme dále svahy. Bez úspěchu. Do tábora se vracíme pěkně zmordováni. I díky gumákům.¨

24.srpna Ráno je nádherně slunečné. Pepa, Lubek a Roman vyrážejí na průzkum rajonu Storebalag. Leží JZ od tábora a už z dálky je vidět, jak v jeho středu ze skalní stěny vytéká mohutný vývěr vod. A najít místo na hřebenu, kde se voda do podzemí propadá, si bereme za úkol. Přes řeky a zarostlým terénem vystupujeme na hřeben. Pot splachujeme koupelí v prvním ledovcovém jezeře a začínáme hledat. Objevujeme řeku protékající na hřebenu, která asi po 5 kilometrech mizí někde v podzemí. Do ponoru se nám však daří proniknout pouze 7 metrů, dále je jeskyně tak nízká a plná vody, že další průzkum není možný. Vývěr, která padá ze skalní stěny je od tohoto ponoru vzdálen více jak 1 km, takže tato vodní jeskyně musí být hodně dlouhá. Břízovým pralesem sestupujeme k vývěru a jsme překvapeni jeho mohutností. Sestupujeme do vesnice a z auta bereme další zásoby a vynášíme do tábora.

25. srpna Další den výzkumů vyráží Pepa, Lubek a Eda na SZ ležící hřeben. Ve výšce 575 m.n.m. docházíme k jezeru Loeigasjavri a zjišťujeme, že řeka která z něj vytéká mizí asi po 100 metrech ve velikém jeskynním portálu. Pronikáme jeskyní do vzdálenosti asi 70 metrů, kde se profil snižuje a je vyplněný vodou. Rozhodujeme se proto najít vývěr této jeskyně. Podle sklonu vrstev usuzujeme, že vývěr musí být někde nad naším táborem. Prohledáváme okraj hřebene a sestupujeme níže, až hluboko zařezané roklině, protékané říčkou. Nacházíme velký vývěr podzemních vod, tvořený sifonem. Tady další výzkum bez potápěčské výstroje není možný.

Podle předpovědi dneškem končí hezké počasí.A kupící se mraky to dokladují. Eda s Lubkem říkají, že by na rozloučenou udělali sváteční večeři. Berou proto karbid a plechovky a jdou lovit do řeky pod vodopád ryby. Edovi však karbid vybuchuje v plechovce už v ruce a tak slavnostní tabule nebude. Hlavně, že má Eda ruce celé.

26. srpna V noci začal liják a pokračuje i ráno. Balíme tábor a zcela promočeni sestupujeme k autu. Opouštíme Narvik i Norsko a zastavujeme na noc až na švédském pobřeží, kde na vybaveném parkovišti sušíme stany i všechny věci.

27. srpna Jedeme dál. Cílem je Varuträsk, jak pravil Lubek prý bonanza na minerály, kde prý zbohatneme. Na haldě po starém dole, kde je dnes budován skanzen, chytá všechny „zlatá horečka“. S kladívky se vrháme na hromady kamenů, které brzy zaplňují naše auto. Elbait, weldelit, turmalímy se vzácným water melounem, to jsou naše úlovky. A když jsme haldu srovnali s okolím míříme do Umea za Ljubou a Rabbem. Asi z nás měli radost, když jsme se k nim nastěhovali. Rabbe je překvapen velikostí jeskyní které jsme objevili a nejvíce krystalickou strukturou vzorků krápníků, které jsme odebrali v propasti „-40m“.

28. srpna Prší i v Umea. Rabbe nám doporučuje navštívit jedno naleziště Labradoritu a tak tam jedeme. Labradoritu bylo mnoho, ale Lubek pravil, že nemá žádnou cenu. Navštěvujeme ještě muzeum šíleného sběratele všeho z celého světa- od lokomotiv, přes lodě k vybavení šachet ve vesnici Häggvig a jedeme dál až k Öxelosundu. Chceme přenocovat na parkovišti pobřeží, ale majitel nás vyhání. Jedeme až k trajektu a spíme na lavičkách před ním

29. srpna Dopoledne činíme poslední pokus zbohatnout. Jedeme na naleziště minerálů Tunaberg. A zase nic. A ještě nějaký šílený majitel zdrbal Romana, že mu tady nemá rozbíjet kameny, neboť všechny jsou jeho. A tak se raději naloďujeme na trajekt a jedeme domů.