TENERIFE 2013
„TENERIFE 2013“ 2-9. srpna 2013
Exkurze do lávových jeskyní Cueva del Viento, Sant Marco, do historického podzemí – systému podzemních přivaděčů vody nad městem Güímar, exkurze do kaňonů Masca a oblasti Anaga.
Účastníci: Josef Wagner, Jan Fedorowicz, Pavel Kotrla, Václav Škarpích, Víťa Lasota, Lucie Špačková, Magda Jedzioková, Lucie Lasotová, Jaroslava Proislová, Radim Macura, Jakub Wagner
Je ráno, pátek 2 srpna, když se na bohumínském vlakovém nádraží postupně kompletuje 11 účastníků naší letošní expedice. Tentokráte jejím za cíl jsme vybrali ostrov Tenerife, největší z Kanárských ostrovů. Tady existují jedny z nejdelších jeskyní v lávách na světě. A kromě toho i velmi zajímavé historické podzemí a mnoho unikátních přírodních vulkanických forem.
První výprava bohumínských jeskyňářů do jeskyní na Tenerife se uskutečnila již v roce 1994 na pozvání speleologického klubu Tajinaste , který působil na tomto ostrově. I letošní výpravu jsme se snažili koordinovat s jeskyňáři na ostrově, ale bohužel bez většího zájmu z jejich strany. Jak jsme pak po příletu na ostrov zjistili, bohužel speleologie a exkurze do jeskyní se už i zde staly hlavně komerční záležitostí. Ale to trošku předbíháme událostem ….
Na ostrov Tenerife přilétáme v pátek večer a do hotelu s naší bagáží se dostáváme až za tmy. A tak se akorát stačíme vybalit a všichni mizí v postelích
Sobota
Na dnešek máme naplánovanou exkurzi do jeskyně Cueva del Viento, která se svou délkou 18 kilometrů je druhou nejdelší jeskyní v lávách na světě. Internetovou cestou jsme si objednali exkurzi u speleologů, kteří jeskyni spravují.
Nejdříve si ale musíme vyzvednout tři automobily, které jsme si už v Česku objednali a zaplatili v jedné z půjčoven. Stojí připraveny v městě Santa Cruz, což je asi 20 kilometrů od našeho hotelu a proto tři z nás musí taxíkem zajet do sídla půjčovny. Tam nejdříve každému s řidičů stáhli z bankovního konta 800 euro, jako vratnou zálohu, kdybychom třeba vozidla odcizili. Sice nechápeme, jak by to bylo na ostrově možné, ale není vyhnutí. Konečně vybaveni auty zastavujeme před hotelem, nakládáme kamarády a jeskyňářskou výstroj a míříme asi 80 kilometrů na sever ostrova do města Icod de los Vinos. Ještě, že jsme si přivezli sebou automobilovou navigaci, jinak bychom byli v hustých jednosměrných uličkách ztraceni. Nad městem je někde vstup do jeskyně Cueva del Viento a také i sídlo, jak jsme si mysleli, jeskyňářů a správců jeskyně.
Díky navigaci vstup do jeskyně nacházíme a nacházíme i ty, se kterými jsme se kontaktovali na internetu. Je pravdou, že o naší návštěvě věděli, ale zařadili nás jako normální turisty na prohlídkový okruh. Stále ještě nic netušíce jsme se převlékli do overalů, vyzbrojili se světly, přílbami, rukavicemi a nastoupili do jejich aut, kterými nás převezli ke vstupu do podzemí.
Nejdříve jsme si vyslechli přednášku průvodce, který jeskyňářům vysvětloval, jak vznikají jeskyně. V duchu jsme se hodně smáli, neboť mnozí z nás pracují na výzkumu jeskyní více jak 40 let, a tolik let nebyl náš průvodce ještě na světě. Ale je pravdou, že zkušenosti s jeskyněmi v lávách má pouze Pepa a že v exkurzní skupině byli i několik nespeleologů. No a pak jsme šli do jeskyně. My samozřejmě v plné výzbroji, na což velmi nedůvěřivě koukalo několik dalších účastníků – turistů z Polska a Francie. My jsme zase věřili, že nás protáhnou alespoň několika kilometry chodeb, stejně jako v roce 1994 jeskyňáři z klubu Tajinaste. Jenže neušli jsme v podzemí ani 200 metrů a náš průvodce pravil, že to je vše a jdeme zpět. To jsme od avízované dvouhodinové exkurze na stránkách Cueva del Viento opravdu nečekali. Byli jsme hodně naštvaní, když víme, jak náročně exkurze pro české či zahraniční jeskyňáře chystáme u nás. Vždy tak, aby toho vždy viděli co nejvíce. A samozřejmě zdarma. Tady jsme zaplatili za každého 16 euro. Nikomu tuto exkurzi nedoporučujeme.
Kontakt na jeskyni : www.cuevadelviento.net
Při výstupu z jeskyně nás sice potkal další z místních průvodců-speleologů, ten, se kterým jsme se pokoušeli kontaktovat na internetu (a on ani neodpověděl) a pravil, že jestli chceme, mohou pro nás připravit exkurzi i vzdálenějších částí jeskyně. Nám však bylo jasné, že bychom byli každý o dalších 50 euro lehčí. Děkujeme, to se mezi jeskyňáři na celém světě nenosí. Ale na.
Sedáme do našich aut a mezi plantážemi banánovníků míříme na prohlídku města Icod de los Vinos. Má velmi hezkou historické centrum, kterému vévodí největší a nestarší „dračí strom“ – dračinec, jehož stáří je více jak 1000 let. Je obklopen botanickou zahradou plnou nejrůznějších exotických rostlin a stromů. Dračince patří k četným endemitům (tj. druhy rostlin, které se vyskytují pouze zde i nikde jinde) a rostou po celém ostrově.
Neděle
Po snídani se připravujeme na další akci do podzemí Tenerife. Přemýšlíme, co si asi říkají uklizečky na pokojích, když vidí na posteli poházené jeskyňářské nádobíčko, přílby, špinavé overaly…. To necháme jejich fantazii.
Dnešní cíl je historické podzemí ostrova- systém podzemních tunelů nad městem Güímar.
Podle popisu španělských kolegů i paměti Pepy (která byla hodně chatrná neboť v roce 1994 je k těmto tunelům vedli jeskyňáři z Tenerife) zaznamenáváme do navigace automobilů bod, kam bychom se měli dostat našimi auty. Už jsme po včerejším bloudění úzkými, velmi strmými cestičkami věděli, že to nebude jednoduché. Tady, do těchto končin opravdu mnoho turistů nejezdí.
Historické podzemí na ostrově Tenerife je spojeno s transportem vody z horských umělých přírodních cisteren dolů na vinice a banánové plantáže. Po jarním a deštivém období se vodou naplní jímače vysoko v horách a pak po celý rok je voda přiváděna dolů, až na pobřeží. K tomuto účelu byly po staletí budovány jak povrchové přivaděče (přikryté žlaby) a hlavně v nepřístupných kolmých stěnách tunely ve kterých voda protékala v betonových korytech. Vnikly tak kilometry podzemních chodeb, které vedou skrz skladní masivy nebo průměrně metr od skladní stěny lemují horský masiv. Kolmé stěny masivu jsou několik set metrů vysoké a vodní přivaděče jsou vyrubány uprostřed této výšky. Nejrozsáhlejší systém těchto chodeb zůstal zachován nad městečkem Güímar na jižní straně ostrova.
Hlavním vodítkem byl pro nás kostelík na západním okraji Güímaru. Odsud podle popisu měla stoupat do hor, prý normálně sjízdná silnice. Pro jistotu ještě u kostelíka zastavujeme a Lucka (ještě že ji máme) se ptá dvou místních Španělek, jestli jedeme správně. Samozřejmě o štolách neměli tušení, ale obě současně spustily vodopád různých informací, kterým rozuměla pouze Lucka, ale my jsme nabyli dojmu, že jedeme správně. Prcháme od našich informátorek a vydáváme se asfaltovou silnicí, širokou tak 2 metry mezi domky vesnice. Samozřejmě, cesta začíná ihned prudce stoupat a jinou rychlost než jedničku nemá smysl ani zařazovat.
Povrch ale asfaltový a tak si říkáme, že možná jedeme správně. Stále prudce stoupáme mezi terasovitými políčky, na kterých zde pěstují hlavně agáve a vinnou révu. U jedné ze zahrad zastavujeme a Lucka vyzvídá u domorodce, zda máme správný směr. Říká, že ano a tak stoupáme výš, až do míst kde asfalt končí a začíná hodně prašná horská cesta. Kuba ještě po ní vyráží se Seatem výše, ale když na první proláklině uslyší, jak podvozek dře o povrch cesty, rychle couvá zpět. Tady končíme, přezouváme se, bereme batohy a pod pálícím sluncem zahajujeme výstup prašnou cestou k místu, kde podle popisu je ústí tunelů. Po hodině výstupu opravdu nacházíme betonové kanály, které zatím po povrchu svahů vedou někam pod hřeben.
Na dně betonových kanálů leží plastové trubice o průměru tak 15 centimetrů, ve kterých slyšíme protékající vodu. Vyrážíme po kanálech, které se klikatí a kopírují svahy hřebene. Místy je kanál ještě překrytý betonovými deskami a je nám jasné, že kdysi dávno tekla voda do údolí přímo tímto betonovým korytem, které je už je ale na mnoha místech vlivem svahových procesů zborcené. Proto bylo nahrazeno plastovým potrubím. Téměř hodinu procházíme svahem celkem hustě zarostlými kanárskými sosnami, až nás zastavuje vysoká skalní stěna. A tady betonové koryto mizí v prvním podzemním tunelu. Vytahujeme baterky a vydáváme se do podzemí. Tunel je dlouhý několik set metrů a brzy litujeme, že jsme si nevzali přílby. Za chvíli postupně skoro všichni hlásí rány do hlavy i krvavé šrámy ve vlasech a na ramenou.
Tunel, ve kterém pokračuje betonové koryto i s plastovou hadicí ústí ve stěnách následující rokliny a tady se dělí na dva směry. Plastová hadice, ve které stále slyšíme protékat vodu, spadá krátkým tunelem někam do údolí, kde začíná vesnice, ale my se vydáváme dále do podzemí masívu, po starých dnes již nepoužívaných podzemních tunelech, ve kterých jsou už jen rozpadající se betonová koryta.
Tunel lemuje okraj soutěsky a pokračuje dále po kolmých několika set metrů vysokých skalních svazích. Obdivujeme náročnost prací při ražbě tunelu i budování betonového koryta v tak nepřístupném terénu. V tunelech jsou na mnoha místech v kolmých skalních stěnách proražena okna, kterými budovatelé tunelů shazovali vyrubanou horninu do rokle, aby ji nemuseli mnoho set metrů transportovat podzemím.
V řadě míst tunely vycházejí na povrch a betonová koryta jsou vybudována na vyražených povrchových terasách. Procházíme přerušovaným podzemím skoro dvě hodiny, až dosahujeme výchozu z posledního tunelu, kde nás překvapuje „zaparkovaný“ čelní nakladač. A protože leží ukotvený silnými ocelovými lany koly vzhůru, je nám jasné, že se musel skutálet na plošinu někde z hřebene nad námi, kde zřejmě byla nedávno budovaná nějaká silnice.
Slunce přímo žhaví a začínáme cestu zpět. Opět překonáváme systém tunelů a na hlavách přibývají další šrámy a boule. Vše by šlo rychleji, kdyby se Pavel nerozhodl, že svojí GPS zaměří všechny tunely, protože co kdyby to měli na Tenerife zaměřeno špatně. A tak nás hodně zdržoval. Dokonce v jedné chvíli jsme na něj čekali tak dlouho, že jsme se báli, že spadl do rokle a uspořádali jsme raději záchrannou akci. Naštěstí notný kus cesty zpět se Pavel na konci jednoho z tunelů objevil.
Vycházíme z posledního tunelu a slunce žhne naplno. Nějaký dobrodinec však na tomto místě namontoval v plastovém potrubí kohoutek a tak improvizovanou sprchu využili všichni. Myslím, že nás zachránila před smrtí sežehnutím.
Po cestě zpět hledáme nějakou pláž, kdy bychom se mohli zchladit a zbavit potu. Není to jednoduché. Ke každé, kterou nacházíme v mapě je nutno z dálnice, která vede okolo poloviny ostrova notný kus zajíždět. Nakonec nacházíme místo nazývané pláží. Nekonečné pole černých balvanů, suti a malý kousek s černým pískem. Prostě halda Ema v Ostravě. Tak nějak to tady vypadalo. A navíc visí červená vlajka. Zákaz koupání. Ani se nedivíme. Vlny dosahují výše tří metrů. Honza a Víťa se přece jen nechali vlnami mezi balvany posmýkat, ale za pár minut jedeme směr náš hotel.
Popis cesty k tunelům:
Příjezd do města Güímar ke kostelu San Pedro. Zde je malé náměstíčko, na severním konci vlevo náměstí začíná prudce stoupat úzká asfaltová silnice (obecní silnice Calle San Pedro Arriba), pak výše stále se klikatící silničkou (může být i ukazatel „Barrio de La Hoya“). Asi po 3 km silnice přechází v horskou terénní cestu, zde možno parkovat automobily. Začíná zde kraj lesa. Pak pokračujeme chůzí asi 5 minut na rozcestí se dáme vlevo a pokračujeme ve stoupání. Asi po půl hodině chůze se dostaneme na místo, kde se otáčejí terénní vozidla, odbočíme vlevo na strmou stezku, která asi po 5 minutách končí u krytého vodního kanálu: „Canal de Fasia“. Pokračujeme po vodním kanálu (ve výšce okolo 1000 m.n.m), bez většího stoupání. Trasa vede řídkým borovicovým lesem. Asi za půl hodiny začíná první tunel, kterým se dostaneme do hluboké soutěsky Barranco de Tequigo. Je nutné mít světla a doporučuje se přílba. Přechod prvního tunelu trvá asi 10 minut. Pak pokračujeme vpravo, přes velké vodní potrubí k zarostlému otvoru do další štoly. Asi po 10 minutách vyjdeme s tunelu a před námi se tyčí skalní stěna Ladera de Güímar .Galerie se zde větví. Levá větev záhy končí, pokračujeme pravou větví k dalším tunelům. Otvírá se úchvatný pohled na galerii v stovky metrů vysoké skalní stěně s vyrubanými otvory, kterými stavitelé tunelu vyklízeli narubanou horninu do rokle. Dále je možno systémem tunelů a teras (po kterých vedou povrchová betonová vodní koryta) asi půl hodiny až k ústí posledního tunelu, před nímž leží spadlý nakládací stroj. Odsud se pak stejnou cestou vracíme k zaparkovaným automobilům. Nejzajímavější část tunelů je asi v délce 500 metrů od stěny Ladera ge Güímar, pak většina trasy vede po povrchu, často hodně rozpadlou stezkou v křovinách
Odkazy: Tenerife: Las Ventanas de Güímar.
Pondělí
Dnešní cíl byla sopka Teide a vše co je zajímavého okolo ní. Vyjíždíme z Caletillas a jen díky navigaci se nám daří dosáhnout sinici, která vede po celém hřebenu Teide. Hned na první zastávce se na kamenech okolo nás vyhřívají dosti velké ještěrky s modrými hlavami. Snažíme se je fotit, ale jsou plaché. Až Radim vyzkoumal jak je přilákat. Plivl na zem a ještěrky se začaly sbíhat. Měly hodně velkou žízeň. Naléváme trochu vody na balvan a nevím, jak si to sdělily, ale brzy se začaly slézat ze všech stran, aby se napily.
Jedeme dál směrem k Teide, vyjíždíme do výše okolo 2000 metrů nad mořem. Ráz ostrova se prudce změnil. Silnice vede hustými, vysokými borovicovými lesy. Borovice kanárská je velmi odolný strom, který přečká i nejsilnější lesní požáry. Na mnoha místech vidíme zcela vyhořené pásy lesa, ale současně na ohořelých kmenech již raší nové zelené větve.
Les mohutné požáry přežil. Po několika zastávkách nutných pro fotografování se konečně před námi vypíná vrcholek sopky Teide. Víme, že pod něj vede lanovka a tak zatímco Pepa a Pavel s Jarkou míří dále do kaldery pod sopkou, zbytek výpravy se rozhoduje vyjet lanovkou pod vrchol. Od horní stanice lanovky na vrchol sopky je ještě hezký výstup, ale počet návštěvníků vrcholu Teide je silně omezen a výstup se musí předem objednat u Správy Národního parku Teide. Jenže už letos na jaře byly všechny letní výstupy pro tento rok zadány.
Pico del Teide je centrem ostrova a jeho kaldera (rozsáhlá kráterová prohlubeň, která vznikla v důsledku rozmetání vrcholu sopky při jejím výbuchu) má průměr 16 km. K poslednímu sopečnému výbuchu došlo v roce 1909.
A jak to dopadlo s naším pokusem, vyjet alespoň lanovkou pod vrchol? Také špatně. Fronta čekajících na lanovku byla na mnoho hodin a kapacita lanovky je hodně malá. A tak se nakonec za hodinku všichni setkáváme snad v nejnavštěvovanějším a nejčastěji fotografovaném místě Tenerife, u skály Roque Cinchado, která je symbolem ostrova a byla kdysi vyobrazena i na španělské bankovce 1000 peset. Vyrážíme proto na okruh mezi skalním městem Roques de Garcia, jehož vstupní bránou je právě Roque Cinchado.
Na protější straně kaldery se vypínají z dálky nenápadné bílo-žluté skalní výtvory, nazývané Piedras Amarillas, o nichž se ale většina z průvodců po Tenerife nezmiňuje. Pepa je ale náhodou objevil při bloudění po kaldeře pod Teide v roce 1994.
Vyrážíme proto do těchto skal. Za půl hodiny chůze už prolézáme bizardními skalními útvary s řadou skalních oken, abri a menších jeskyněk. V řadě stěn jsou vystrojené horolezecké cesty. A tak si Radim s Vítkem museli nějaké krátké výstupy vyzkoušet.
Konstatujeme, že tyto bezejmenné skály se nám líbí mnohem víc než tolik opěvované Roques de Garcia. A naši geologové Vašek s Pavlem jsou ještě více překvapeni, když zjistili, že se jedná o vápencové útvary. Jak se dostaly doprostřed sopečné kaldery, když vznikly na dně nějakého moře?
Sestupujeme z vápencových skal k automobilům a začínáme sjíždět zpět z výšky 2000 metrů zpět na úroveň moře. Celý den praží slunce a potřebujeme zchladit v moři. Jedeme po dálnici směr Santa Cruz a hledáme v mapách navigace nějakou pláž. Vidíme, že moře je stále rozbouřené, ale zchladit se nám snad podaří. Sjíždíme do městečka Puerto de Güímar . Vlastně už to není městečko, ale stovky penzionů, hotelů rekreačních center, které nad pláží vyrostly, stejně jako po celé Tenerife a zcela změnily tvář ostrova. Přetvořily jej v obrovskou fabriku pro turismus. Je už skoro večer, vlny jsou obrovské a tak na pláži není mnoho lidí. Zajíždíme na západní okraj pláže a nestačíme se divit, že kolem nás pobíhají a štěkají desítky psů. Samozřejmě i s pánečky. Po chvíli registrujeme velkou tabuli, která nám sděluje, že jsme na úseku pláže, který je určen pro psy a jiná zvířata. Nevadí, nějak se s nimi domluvíme.
Úterý
Konečně zase jeskyňařina. Jedeme do městečka San Marcos. Tady někde má být druhá nejdelší jeskyně Tenerife, jeskyně San Marcos dlouhá okolo 1800 metrů. Pepa si z poslední návštěvy této jeskyně v roce 1994 pamatuje jen to, že vstup leží přímo ve skalních stěnách nad stejnojmennou pláží a že druhý vstup do jeskyně ležel uprostřed banánové plantáže. Zadáváme do navigace v automobilu přibližnou polohu jeskyně a vyrážíme na druhý konec ostrova. Navigace nás dovádí do tak úzkých, prudce klesajících uliček, že by se zde měla problém minout i dvě kola. Jsme v koncích a ptáme se domorodců. Jeden nás posílá dolů druhý nahoru. Tady se nevymotáme a tak raději volíme jinou variantu. Zajíždíme přímo mezi hotely nad pláž a znova se ptáme místních. Konečně slečna s pejskem na procházce nám ukazuje směr. Přímo pod námi v kolmé skalní stěně vysoké skoro 50 metrů, která padá přímo na pláž.
Vyrážíme najít vchod a po několika minutách se ozývají radostné výkřiky. Převlékáme se do overalů a jdeme úzkou stezkou pod skalní okno, kde začíná jeskyně San Marcos. To jsme si v té chvíli mysleli. Výstup převislou skalní stěnou do vstupu není jednoduchý a našim děvčatům jsme museli moc pomáhat, aby nekončily kutálením hluboko pod námi na pláži. Natěšeni se vrháme na průzkum stékající lávou krásně vymodelovaných chodeb.
Jenže ani po 250 metrech jsme na konci jeskyně. „To přece není možné“, praví Pepa, „Takovou sklerózu snad nemám“. „Jeskyně byla hodně dlouhá“.
Zklamaní vystupujeme ven z jeskyně a vracíme se na parkoviště k autům. Už jsou někteří nahoře u cesty, když tu najednou slyšíme Honzův křik: „Našel jsem. Mám ji. Mám vstup do jeskyně.“ Okamžitě slézáme zpět a opravdu. Nevelký nenápadný vstup ležel dva metry nad stezkou na počátku skalní stěny. Opět na sebe navlékáme overaly a jdeme do podzemí. Tak tohle už je jiné kafe. Už vstupní mohutná tubusovitá chodba, vysoká až 6 metrů jasně naznačovala, že jsme ve velikém jeskynním systému ve vulkanitech.
A jak vlastně tyto jeskyně vznikají? Žhavá láva vytéká z kráterů v podobě lávových proudů, které mohou být i několik metrů vysoké a stovky metrů široké (obr.1). Povrch těchto proudů, který je na povrchu ochlazován vzduchem, obvykle tuhne mnohem rychleji než vnitřní žhavý lávový proud (obr.2). Tekutá láva dále vytéká z vnitřku proudů a vznikají lávové tunely, tedy jeskyně (obr.3). Tyto jeskyně mají většinou rourovitý (tubusovitý) tvar a jejich průměr může být i více jak 10 metrů a délka až několik kilometrů.
Co je to vlastně láva? Láva je roztavený horninový materiál neboli magma vystupující sopečnými jícny nebo podél zlomů a prasklin, rozlévající se na zemském povrchu. Teplota lávy je asi 700 až 1 200°C a láva obsahuje tekuté fáze i krystaly a plyny. Přítomnost plynů v lávě zvyšuje jejich tekutost. Při zvláště silných explozích je láva vymršťována do vzduchu v podobě sopečných bomb, sopečné škváry nebo sopečného popelu, jindy jen vytéká z kráterů v podobě lávových proudů a v těch pak mohou vznikat jeskyně.
Pronikáme chodbami stovky metrů daleko, když narážíme na velký podzemní dóm, na jehož konci ve stropě je opravdu druhý východ z jeskyně. Přímo do banánové plantáže. Jenže dnes už je ale uzavřen mříží. Asi tam majiteli chodili jeskyňáři krást banány. V dómu zakládáme podzemní tábor a po skupinkách se vydáváme různými směry na průzkum jeskyně. Je to opravdu silný zážitek pozorovat, co dokáže vytvořit proud žhavé lávy. Pavel začíná vytvářet hrubou paměťovou mapu podzemí, třeba pro ty, kdo by se po nás chtěli do podzemí Sam Marcos podívat. Informací na internetu o této jeskyni je opravdu málo.
Prolézáme většinu ze sítě prostorných chodeb, ale i plazivek a členitých labyrintů, a pak se opět všichni setkáváme v místě podzemního tábora. Jen Radim je nějak zmožen, možná po včerejším bujarém večeru se Španělkami, a usíná v podzemí. A není ani divu, když teplota v jeskyni je více jak +20o C.
Fotograficky dokumentujeme nejzajímavější pasáže jeskyně, doplňujeme Pavlovi některé údaje do paměťové mapy jeskyně a vystupujeme zpět na povrch.
Jsme přímo nad pláží San Marcos, a tak nemůžeme jinak, než smýt prach a bláto z jeskyně v Atlantickém oceánu. Jako na všech plážích ostrova má písek černou barvu. Je to vlastně rozrušená a za tisíce let činnosti mořského příboje v písek proměněná sopečná láva ze zdejších vulkánů. Po radovánkách ve vlnách zase napříč celým ostrovem zpět do našeho hotelu.
Lokalizace vstupu do jeskyně:
Přepravit se na parkoviště automobilů přímo nad pláž San Marcos. Nad parkovištěm vede stoupající, asi 300 metrů dlouhá asfaltová silnice, zakončená uzamčenou kovovou bránou. Po pravé straně silnice, asi 50 m před bránou, je pod kamennou zídkou tvořící okraj cesty vybetonovaná vodní nádrž. Na betonový lem této nádrže je nutno sestoupit (nejlépe přímo při skalní stěně nalevo od nádrže) a v místech kde se nádrž dotýká skalní stěny, je ve výši asi 2 metrů vytvořený kamenný žlábek, který sloužil k naplňování této nádrže vodou z jeskyně. Na tento žlábek vystoupit a zde se po několika metrech nachází vstup do jeskyně San Marcos. Stezka pod tímto vstupem vede dále pod skalní stěnou, a asi po 100 metrech je ve výši 3 metrů vstup do další bezejmenné jeskyně (odhadnutá délka asi 250-300 m).
Stěny jeskyní jsou často pokryty bílými povlaky způsobené infiltračními vodami, prosakující po deštích do jeskyně z polí, hnojených zemědělci, a tyto vody jsou stahovány do podzemí.
Středa
Dnes vyrážíme hotelu už v půl deváté ráno. Cílem je kaňon Masca. Leží na druhém konci ostrova a dojet k němu znamená překonat snad 50 kilometrů po dálnici ale pak výjezd do městečka Santiago del Teide. V něm odbočuje do hor úzká serpentinová silnička. V každém průvodci je varování, že je velmi úzká, mnohokráte zatočená s velikým stoupáním a klesáním. Opravdu nejdříve prudce stoupáme do horského sedla a jen velmi těžce se míjíme s protijedoucími osobními auty, a když se v protisměru objeví dokonce i autobus, znamená to velmi složitý manévr i několika vozidel. Ze sedla se otevírá pohled hluboko do údolí na vesničku Masca i na velmi prudce klesající pokračování horské silnice. Serpentiny ty nelze ani spočítat. Tady si brzdy vytrpí a u těch na Seatu, který řídí Kuba už je slyšet, jak se tře kov o kov.
Sjíždíme do vesnice a tady již parkují desítky aut. S údivem sledujeme výstroj některých turistů, kteří se chystají sestoupit kaňonem Masca. Sestup skalnatým terénem je dlouhý asi 7 km a výškový rozdíl je 700 metrů. A tak nám není jasné, jak sandálech a v sukních chtějí kaňon překonat. Kaňon Masca prudce klesá a ústí přímo do moře a cesta zpět k zaparkovaným autům znamená buď kaňonem vystoupit zpět na horu (v tomto vedru to by bylo hodně úmorné), nebo se dole na nevelké pláži nalodit na čluny, které sem občas připlovají a nechat se přeplavit do přístavu Los Gigantos a pak zpět do Mascy vyjet taxíkem.
Rozhodujeme se pro druhou možnost a v jednom z barů si kupujeme lístky na člun. Rychle kalkulujeme, za jak dlouho sestoupíme až na pláž a kupujeme lístky na plavbu o půl čtvrté. Celkem čluny připlouvají čtyři krát za den a ten poslední o půl páté. Lístek na osobu stojí 10 euro. A vydáváme se do kaňonu. Před námi jde autobus Němců, většinou v sandálech, a tak je rychle předháníme. U několika z nich vidíme na nohou pohorky s čísly nějaké půjčovny. Půjčit se tady dá opravdu vše. Postupně sestupujeme kaňonem mezi několik set metrů vysokými skalními stěnami, které se místy přibližují k sobě na několik metrů. Na dně i stěnách kaňonu rostou mohutné palmy, kaktusy a často i hustý rákos. Po obou stranách je spousta jeskyní skalních oken a dalších bizardních tvar, které dokáže vytvořit stékající láva. Asi od poloviny kaňonu jeho dnem místy protéká slabý pramen vody, který se velmi často ztrácí někde v podzemí. Je vrchol letního sucha a umíme si představit, kolik vody tudy teče po jarním tání či deštích.
Cestou doháníme dvojici, paní v bílé krátké sukni a sandálech. Říkáme si, prostě ideální výzbroj na horskou túru. Docela nahlas vtipkujeme na její účet, až za chvíli zjišťujeme, že to jsou Češi. Ale brala to sportovně. A k její cti nutno říci, že sukni měla stále bílou, když je zde mnoho skalních úseků, které musela sjet po zadnici.
Celý kaňon je famózním, fascinujícím dílem přírody a člověk jen nevěřícně neustále kouká vysoko nad sebe, do neustále se měnících přírodních skalních kulis. Po dvou a půl hodinách pochodu slyšíme hukot moře a jsme na nevelké pláži na konci kaňonu. Tady jsou již stovky turistů a u východu z kaňonu i službu konající pán, který kontroluje naše plavenky a říká, abychom o půl čtvrté byli na malém skalnatém ostrůvku, který je spojen s pevninou kamenným mostem. Tady zřejmě přirážejí čluny pro pasažéry. Máme více jak hodinu čas a se vrháme zchladit do moře, které je pěkně rozbouřené a třímetrové vlny si pohrávají s lidmi jako s míčem.
Koukáme na nástupní ostrůvek, který je stále plný lidí. Občas k němu přirazí nějaký menší člun a pár osob naloží. Zřejmě jsou to čluny místních podnikatelů, kteří si převozem turistů z této pláže, takto přivydělávají. Člověk ale musí mít štěstí, aby se mu podařilo takový člun ulovit.
O půl čtvrté přijíždí náš člun, dnes předposlední plavba, a na nástupním ostrůvku se tísní snad stovka zájemců. Odhadujeme kapacitu člunu tak na dalších 25osob. Vašek se vrhá vpřed s našimi lístky, ale slečna, organizující naloďování o nás zřejmě ví, protože už vyvolává, kde je jedenáctičlenná skupina. Jsme poslední koho pouští do člunu. Ostatní zatím mají smůlu. Plujeme podél skalních stěn nazývaných Los Gigantos až do přístavu Puerto Santiago. Tady Pepa, Vašek a Víťa nasedají do taxíku, a nechávají se dovézt k našim autům. Odpoledne je v údolí Mascy ještě větší provoz, a tak jízda se opět změnila v popojíždění a kličkování. Mnoho řidičů z celého světa, kteří se zde půjčují auta, bohužel takové úzké, klikaté silnice s velkým provozem nezvládají.
Ale probíjíme se až do přístavu Puerto Santiago, nakládáme zbytek výpravy a opět okolo celého ostrova se vracíme do našeho hotelu.
Rokle a vesnice Masca- Info
Masca se nachází v severozápadní části ostrova Tenerife v pohoří Teno. V baru Blanca si můžete zakoupit lístky na loď se soutěsky Masca kolem útesů Los Gigantes do přístavu Puerto Santiago. Požár zde v roce 2007 zničil několik domů a část vegetace, opět je zde bohatá vegetace. Cena taxi Puerto Santiago-Masca 23 Euro. Odjezdy lodí s předem zakoupenými lístky jsou v 13.30, 15.30, 16.30 hod.
Čtvrtek
Dnes naposled vypůjčenými auty míříme do hor. A doufáme, že poslední jízdu vydrží i Kubův Seat. Brzdy už strašně kvílí, klepou a vydávají další nepopsatelné zvuky. Snad ještě jednou ty prudké sjezdy vydrží.
Míříme na východní výběžek ostrova, do horské oblasti Anaga. Nekonečnými klikatícími se silnicemi vyjíždíme do obce Chamorga, na konci hlavního hřebene. Je to kouzelná vesnička na konci rokliny Barranco de Roque Bermejo uprostřed skal a říká se, že je to druhé nejhezčí místo po Masce na Tenerife. Tady pod místním barem parkujeme auta. Bar je sice zavřený, ale sotva nás majitel uviděl, ihned jej otevřel. To těchto končin asi mnoho turistů nezavítá. Pouze opravdu ti, kdo chtějí poznat i horské masívy ostrova. Před startem na túru si dáváme typické tenerifskou kávu barachíto, je velmi silná, aromatická a ještě umocněná koňakem.
Vyrážíme stoupající horskou stezkou na skalní okraj hřebene, který se vypíná 600 metrů přímo nad hladinou moře. Flora pokrývající zdejší svahy je zcela jiná a jiné je i mikroklima. Zatímco dole panují teploty okolo 33o , tady pod převalujícími se mraky je na teploměru pouze 17oC. Vystupujeme horskou stezkou mezi pralesem opuncií a jinými kaktusy a obdivujeme skalní stěny porostlé netřesky, velkými jako naše hlávkové zelí. Na hřebenu se nám otevírají pohledy na severní svahy pohoří, které pokrývá mlžný prales, který tvoří hlavně vavřínové lesy a vřesovcovité křoviny. Je to opravdu kontrast proti vyprahlým jižním skalnatým svahům. Stromy v tomto pralese dokážou absorbovat vlhkost z převalujících se mraků a mlh a dokonce je přeměňovat v kapky vody, které pak dopadají pod ně a dávají tak životodárnou vláhu veškeré vegetaci.
Vystupujeme až na vrchol, kde se nám otevírají úžasné pohledy na bizardní scenérii vyhaslých vulkanických kuželů spadající kolmo do moře. Sestupujeme zpět do Chamorgy, kde nás již očekává otevřený bar i s barmanem. A opět sedáme do aut a sjíždíme k dalšímu cíli. Roklina vedoucí z hlavního hřebene Anaga až na mořské pobřeží do obce Almáciga. Trochu nás tlačí čas, neboť dnes večer musíme vrátit automobily a tak celou trasu kaňonem s malebnými scenériemi pouze sjíždíme až k moři, kde je malá velmi hezká pláž. Samozřejmě jako všechny ostatní s černým pískem. Na hodinku zastavujeme, smýváme pot ve vlnách a pak už opět zpět do našeho hotelu, kde na recepci odevzdáváme klíče od všech automobilů.
Několik informací o zajímavostech ostrova:
Historie ostrova. V 15. Století objevují ostrov Španělé a setkávají se zde s obyvateli na úrovni neolitického člověka, kteří přišli na ostrov asi před 5000 lety. Guančové – tak byli nazváni, byli pastevci a pěstitelé obilí. Žili v kmenových svazích, které se sdružovaly do Žup. V jejich čele stál král, zde nazývaný Mencey. Při dobytí ostrova Španěly bylo na ostrově 8 Menceyů. Obyvatelé své mrtvé nepochovávali, ale mumifikovali a dávali do nepřístupných jeskyní nebo vykotlaných stromů Graga (Dracena).
Bazilika Panny Marie (oficiálně celým názvem doslovně Bazilika a královská mariánská svatyně Panny Marie v Candelarii, španělsky Basílica y Real Santuario Mariano de Nuestra Señora de la Candelaria) je velký římskokatolický chrám ve městě Candelaria na španělském ostrově Tenerife (Kanárské ostrovy). Jedná se o jeden z nejdůležitěších chrámů zasvěcených Panně Marii na Kanárských ostrovech, zároveň je hlavním poutním místem celého souostroví. 24. ledna 2011 udělil papež Benedikt XVI. chrámu titul „basilika minor“.
Současná budova baziliky byla vystavěna mezi roky 1949 a 1959 a byla zasvěcena Panně Marii Candelárské, patronce Kanárských ostrovů. Svojí kapacitou 5000 osob se řadí mezi největší španělské chrámy. Naproti bazilice se nachází rozlehlé Náměstí kanárské patronky (španělsky „Plaza de la Patrona de Canarias“), na jehož východní straně jsou umístěny sochy 9 guančských králů (před příchodem Španělů na ostrově žili Guančové, Tenerife bylo rozděleno na 9 království, tzv. „menceyatos“).
Guančové je označení pro původní obyvatele Kanárských ostrovů. Jejich počet dříve dosahoval tisícovek; do dnešní doby jich v důsledku příchodu civilizace a katastrof (sopečných erupcí, moru, hladomoru) přežilo jen velmi málo.
O původu Guančů je známo velmi málo. Studium kosterních pozůstatků naznačilo jejich příslušnost k kromaňonské větvi člověka; podle jejich světlé kůže a vlasů lze zase usuzovat, že jejich předky byli Berberové, kteří se sem přeplavili z nedalekého Maroka někdy v 1. tisíciletí před n.l. Moderní civilizace je objevila až v 15. století, kdy španělští dobyvatelé objevili tento lid a pokusili se jej obrátit na křesťanskou víru. Vývoj Guančů a jejich materiální vybavení odpovídaly době kamenné. Živili se především chovem ovcí a koz, částečně zemědělstvím a uctívali vlastní bohy. Používali obsidiánové nástroje a obývali hlavně jeskyně vzniklé ve ztuhlých lávových příkrovech. Naproti tomu ovládali některé pokročilé dovednosti, zejména mumifikaci zemřelých zabalených do kozích kůží a trepanaci. Je možné, že k rituálním účelům jim sloužily pyramidy, jichž se několik dochovalo na různých místech Kanárských ostrovů (v Güímaru a jinde). Na náčelníky Guančů zvané Menceyové dodnes upomínají bronzové sochy na břehu moře stojící na hlavním náměstí v poutním městě Candelaria na jihovýchodě ostrova Tenerife.