Za netopýry se musí i do pseudokrasu…

V pseudokrasových jeskyních Moravskoslezských Beskyd sice nemáme tolik zimujících netopýrů a kontroly  nich nejsou tak “pohodlné” jako ve starých štolách Oder a Jeseníků, sčítat netopýry tam potřebujeme. Samozřejmě se tam do bláta, plazivek a vody tolik členů, jako do dolů nehrne. Nejdříve do jeskyně Cyrilka

Leny, Monika, Libor J. a po dlouhé době Bobek vyrazili nejen na odečet terčových měřidel a spočítání netopýrů, ale také další pokusy o průnik do vysněného  pokračování Starých částí Cyrilky. Skupina čtyř odvážlivců vstupuje v ranních hodinách do nejdelšího rozsedlinového systému České republiky s několika cíli. Zatímco ve Staré části jeskyně Libor s Bobkem kromě počítání netopýrů provedou odečty terčových měřidel, Monika s Lenym se v Nové části rozdělují a každý prolézá svůj sektor sám. Hejna vrápenců dosahují závratného čísla téměř 300 jedinců. Po předchozích deštích jsme všichni mokří, ale to teprve přichází zlatý hřeb. Do Zadní části transportujeme vaničky, do kterých v puklině za odstraněným balvanem nabíráme zvětralé jílovce. Zatímco jeden vleže v puklině nabírá, ostatní klepou zimu a povídají si o jeskyňářství.

 

 

 

 

Do Jezevčí jeskyně

Den se nese ve znamení překážek, které neustále hravě překonáváme. Nejprve machrující Leny vede skupinu na vedlejší hřeben, kde je nucen přiznat, že se spletl a jde se zase kus cesty svahem dolů. A jde se do jeskyně. Jezevčí díra není žádná legrace. Vertikály, úžiny, ale hlavně Damoklův meč – rozcestí s čouhajícím ostrým kamenem, odkud vybíhají úzké průlezy do několika chodeb. Zatímco Giovanna volně prolézá, muži mají problémy a vydávají roztodivné zvuky. Na konci jeskyně hledíme do propasti, kde prostory pokračují, ale rozebírání suti vyhodnocujeme jako rizikové. Při lezení zpět opět muži vydávají zvuky a Hanys se v průlezu na několik minut zasekává. Uklízíme nepořádek po turistech do pytle, a když ho vynášíme nahoru, Leny ho neopatrně shodí ostatním na hlavu. To už ale byla jen drobnost, protože po vylezení teprve vidíme, co se děje na povrchu. Lije a vše je mokré.

 

 

 

A na konec doKněhyně. Tam vyrazili Pepa, Monika a Roman tentokráte teréňákem Land Cruisrem, kdyby třeba ještě na cestě byl sníh. A on opravdu byl. Marně se pokoušeli dojet až nad jeskyni, sněhu bylo mnoho. A nejen sníh. Přes cestu byly po vichřici napadané stromy. Ještě že měl Pepa v autě pilu. A tak jsme šli k jeskyni pěšky. U jeskyně už nás čekala Kristýna a společně jsme pak čekali zoologa z CHKO Beskydy – Vaška Tomáška. Konečně jsme komplet a jdeme dolů. Samozřejmě musíme Vaška protáhnout celou Kněhyni. Mysleli jsme si, že zvláště netopýři velcí se již budou stěhovat ke vstupu a že jich bude jako vždy k jaru hodně. Ale i když je venku jarní počasí, asi se moc nebudí a jsou někde zalezlí v místech jeskyně, které neznáme. Tak jsme jich napočítali jen 56. Zato vrápenců bylo více jak 400. Už nás to nebaví je počítat 🙁